O mně

Mojí zálibou je být na cestě s velkým C a pokoušet se zachytit krásné okamžiky fotoaparátem. Nejraději fotím západ slunce. Ač se to může zdát, není to jednoduché a je to časově dost náročné. Dobrých podmínek pro pěknou fotografii je málo. Mnohdy nejsou dobré podmínky po mnoho dní a někdy se jich ani ke své smůle nedočkám.

Rád fotografuji vše, co mně zaujme v přírodě a na místech, která ještě příliš neovlivnila moderní doba.

Tak si tak jednoho krásného březnového dne kráčím po bělostné pláži z jemného písku na Zanzibaru. Kráčím v podstatě nikam. Kráčím vpřed. Jen tak. Pomalu. Nikde nikdo. Jen v dálce postává pár Masajů ve svých barevných přehozech s hůlkami v rukách. Opodál spí na pláži krávy. Ve vzduchu je klid a pohoda.

Jdu dál a dál a chci vidět co je za rohem. A za dalším rohem. A najednou potkávám starého pána. Je do tmava opálen, vysušen stářím a sluncem, vlasy má již od dlouhého pobytu na slunci vybělené, na každé ruce alespoň deset náramků a na krku náhrdelníky, které vyrábějí místní obyvatelé. Leží si nenuceně těsně u oceánu jen tak přímo na tom krásném písku, v tom krásném klidném prostředí a čte si zaujatě knížku. Je zde dlouho, nikam nespěchá. Užívá si to. Užívá si přírodu, krásu, klid a mír. Užívá si život. Toto setkání se mi navždy vrylo do paměti. Síla krásného okamžiku.

K večeru si bez rozmýšlení sedám ke stolečku na útesu, který se mi líbí a patří k místní restauraci pod širým nebem s hezkým jménem Baobab. Nikdo tu není. Jen pár Masajů. U milé obsluhy si s pozdravem „jambo jambo“ objednám pivo. Studené a dobré. „Asanti san“ poděkuji a obsluha nadšeně odpovídá. Je ráda, že se někdo snaží mluvit po jejich. Od toho okamžiku mám perfektní obsluhu.

A tak si sedím, nohy na stoličce, pozoruji oceán, popíjím pivo a přemýšlím o starém pánovi a jeho aktuální svobodě. Také bych chtěl být v jeho věku tady a číst si knihu. Přijde mi to nemožné. Dívám se na oceán, kde se chystá přírodní divadlo na téma Západ slunce. Po hladině tiše klouže lodička s plachtou řízená místním obyvatelem. A najednou ten obraz vidím. Je to přesně ono, je to ten vzácný okamžik, kdy se scenérie seskládá do úžasného obrazu. Mám štěstí. Jsem u toho a mám připravený foťák. Vyšlo to. Mám to. Povedlo se to. Obraz trval jen pár vteřin a já to stihl. Jsem spokojen. Popíjím dál svoje pivko, vnímám vůně a zvuky noci a pozoruji místní černošky, jak na mělčině v kruhu loví rybky do sítě. Těším se, až z fotografie udělám obraz.

Co je vlastně cesta? Je to zabití času? Je to odpočinek? Únik od všedních starostí? Nebo je to něco víc?

Zamýšlím se nad cestou s velkým C. Nad přesunem našich fyzických schránek po světě nikoliv za účelem našich povinností nebo bezúčelným se válením na pláži, ale za účelem ostatním. Tedy za účelem cestování v našem volném čase, které má nějaký cíl.

Co je cesta? Jak tak kolem sebe poslouchám, tak všechno možné jen ne cesta s velkým C. Většina lidí jede někam z prozaických důvodů. Jede si odpočinout, jede někam, aby si odškrtli, že tam byli anebo že to dokázali. A je zde další velká skupina lidí, kteří cestují a neví proč. Pozoruji, že cestují z důvodu nějaké davové zvyklosti hlásané televizí, která říká, jak mají lidé naložit s volným časem. Je víkend, tak se musí někam jet. A nejlépe na kola. To je přeci cool. Když se optám proč, nikdo na to neumí rozumně odpovědět. Říkali, že je to zdravé. Přijde mi, jako kdyby mnozí trpěli nějakou poruchou, neklidem, což je nutí se prostě přesunovat. Také mně zaujali unifikované odpovědi na otázku: „Vyprávějte, jaké to bylo.“ U těchto cestovatelů je odpověď stejná. Bylo to super, bezva, paráda. Ale nějaký bližší poznatek tito cestovatelé nemají. Ničeho zvláštního si nepovšimli. V podstatě nemají co říci, protože tam nebyli z nějakého hlubšího důvodu. Byli tam prostě proto. Dle toho vypadají i jejich fotografie, které si na cestách pořizují. No nic. Podívejme se na cestu z jiného úhlu.

V dřívějších dobách měla cesta většinou předem stanovený účel. Cestovalo se z důvodu obchodního nebo dobývání cizích území. Následně z důvodů výzkumných. Málo se cestovalo z důvodu kratochvíle, že je to super nápad. Uvědomme si, že první mořeplavci v dávných dobách byli jako kosmonauti současnosti, kteří se vydali na cestu, ze které pravděpodobně není návratu. Domnívali se, že oceán je nekonečný, že na konci je zatracení. Byli si vědomi, že pokud jim dojde voda a jídlo, zemřou. A přesto se vydali na cestu. Myslím, že to můžeme přirovnat k vyslání kosmonautů v kosmické lodi do vesmíru za účelem doletět co nejdále nebo letět tak dlouho, dokud nenarazí na obyvatelnou planetu. Byla to jen odvaha? Nebo něco dalšího ukrytého v člověku?

Lze konstatovat, že máme duši nomáda, ale kořeny, které nás nutí k návratu, jsou pevné. Stále se chceme podívat co je za obzorem, za rohem. A pak se vrátíme k odpočinku tam, kde jsme doma. A zase chceme vyrazit dál. Jinam. Tam kde to neznáme. Skutečný cestovatel neustále bojuje s nutkáním cestovat. Je to jako droga, které se dá doživotně propadnout. A stává se, že se někteří již z cesty nevrátí. Narazí na místo, kde chtějí zůstat a tam také zůstanou.

Cesta s velkým C může být malá nebo velká, ale ani jedna není bezcílnou procházkou, ale cestou za poznáním. Vybírejte ty cesty, které vám nejvíce vyhovují. Neočekávejte, že všichni porozumí vaší cestě, pokud nikdy nekráčeli vaším směrem. Jděte si pevně za svým cílem. Klidně cestujte sami. Pamatujte, že osamělý cestovatel si více všímá a má hlubší zážitky.

Taková výprava je pouť duchovní obnovy, na níž jedinec čerpá sílu země a stává se sám její součástí. Neváhejte chodit mnoho kilometrů pěšky, aby si vaše mysl mohla zvyknout na cíl cesty. Choďte prastarým úsporným způsobem poutníků. Nechoďte silově. Dojdete dál. Nechtějte měnit ty, které potkáte. Jsou to jejich životy a jejich domovy. Jen se dívejte a snažte se pochopit a zapamatovat si. Na takové cestě se hodně naučíte a hodně pochopíte. A hezká fotografie je jen třešnička na vrcholu dortu.

A co na závěr? Již nevím, kde jsem toto četl, ale dá se říci, že každá i sebemenší cesta je úžasná a pokud je i smrt cesta, nebude jiná než úžasná.